"Chceš-li být šťastný rok, poraž prase. Chceš-li být šťastný tři roky, ožeň se. Chceš-li být šťastný po celý život, staň se zahradníkem." Ztotožnit se s poslední větou této staré čínské moudrosti mi trvalo plných 28 let. Tehdy jsme si s manželem pořídili dům a kousek pozemku, jemuž jsme v budoucnu hodlali říkat zahrada. Na domě však bylo ještě tolik dodělávek, že "zahrada" ležela ladem a ležela a zarůstala a čekala a pokud bych tam jednoho dne nezasázela pár cuket, které mi kdosi daroval, asi by planěla ještě dlouho. Rostlinám se však v tom rumišti dařilo kupodivu dobře a první veliký bod v mém zahradním bytí nastal, když jsem vlastnoručně vypěstované podlouhlé plody sklízela. Tehdy jsem se do této práce zamilovala skoro tolik, jako do svého muže. Druhým zlomem bylo založení zahrady - všechen plevel jsme zroundupovali, vysadili okrasné dřeviny, stromky a keře, vyseli trávník, rozvezli mulčovací kůru a založili tři záhonky. Občas jsme něco chemicky postříkali a pohnojili. Třetím milníkem je okamžik, kdy se mi do rukou dostaly knihy Karla Plobergera o zahradách pro inteligentní lenochy. Tyto mě jako první navedly k uvědomění si, že nádhernou zahradu lze vytvořit i s ohledem na přírodu a zvířata. Tyto knihy byly klíčem do světa ohleduplné zahradní moudrosti, kterou z mnoha knih, seminářů a každodenní praxe piju dodnes. Získala jsem odvahu nechat kolem sebe vyrůst prostor jiný, než jaký mají kolem domů naši sousedé, zdravý a krásný i bez vší té umělé (a drahé) dokonalosti. Tento okamžik mě nasměroval na nenávratnou cestu k přírodním zahradám a permakultuře vůbec. Mám hlínu za nehty a slámu v kroksech; jsem zahradnicí a jsem šťastná.